Obsah:

Z. Parusniková: Jak správně filosofovat. K pojetí pravé filosofie u Davida Huma

A. Démuth: O hneve, alebo čo ponúka Heideggerova filozofia afektivity

G. Vičanová, P. Vaškovic: Environmentální úzkost a naděje optikou existenciální fenomenologie

M. Šedo: Descombes ako možnosť interpretácie umeleckej udalosti 
u Alaina Badioua

J. Josl: Vtip v kontextu funkcí

J. Koumar: Etika pohlavních vášní v díle Fridricha II. Velikého

Recenzní studie

J. Formanová: Selhání základem morálních teorií? K dialektické metaetice Michaela Steinmanna

Za Josefem Zumrem (19. března 1928 – 2. července 2024)

P. Kitzler: „Smrt se přihlásí, už když počat jsi.“ Smuteční řeč k poctě Josefa Zumra

J. Svoboda: Josef Zumr: filosof netušených souvislostí českého myšlení

Recenze

V. Sklenář: Vojtěch Kolman: Co je dialektika? Se zvláštním přihlédnutím ke Kleistově škole neřesti

V. Schifferová: K intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu

A. Novák: Ian Alexander Moore: Dialogue on the Threshold: Heidegger and Trakl

M. Vlasáková: Elías Fuentes Guillén: Matematické dílo Bernarda Bolzana ve světle jeho rukopisů

N. Barochová: Barbara Gail Montero: Philosophy of Mind: A Very Short Introduction

J. Vácha: Filip Jaroš: Portmannova filosofická biologie a antropologie

M. Foltín: František Mihina, Rudolf Dupkala, Ondrej Marchevský, Lukáš Švaňa, Ján Kalajtzidis: Osobnosti slovenskej filozofie 20. storočia

Různé

D. Peroutka: Odešel překladatel Karel Šprunk 

M. Gluchmanová: Reflexie etických výziev minulosti, prítomnosti a budúcnosti

Kniha se zabývá méně známou částí středověkého dramatického textu – scénickou poznámkou převážně latinských náboženských her, které byly uváděny ve středověkých chrámech a klášterech již od 10. století. Na základě analýzy více než dvou set textů liturgického (vánočního, velikonočního) a pololiturgického dramatu 10.–16. století i několika mimoliturgických chrámových her autorka přibližuje charakteristické rysy a specifika i rozmanitou podobu a formu jejich scénických poznámek. Kniha současně podává ucelený obraz o širším kontextu středověkého chrámového dramatu i o jednotlivých scénických aspektech (obsazení, hlasová stránka, kostýmy, rekvizity, pohyby a gesta, scénický prostor, výprava) a inscenačních konvencích středověkého divadla uváděného v sakrálním prostředí.

In the Gorgias Plato offers a synthesis of what he thinks about the bitter conflict between philosophical and non-philosophical approaches to one’s responsibilities in private and public life. This book contributes to a deeper understanding of this historically and conceptually rich canvas by shedding light on its main topics: speech in its philosophical and non-philosophical forms, psychology in relation to virtuous life, and politics which charges the two former topics with high stakes that call for personal choices.

Vybrané práce Jiřího Němce z rozmezí více než patnácti let spojuje téma lidské svobody. Otázku svobodného jednání, jeho předpokladů a důsledků, považoval autor celoživotně za vůbec nejdůležitější. Výbor editora Roberta Krumphanzla zachovává chronologii vzniku textů a umožňuje tak sledovat podoby a vývoj Němcova myšlení v dosud neznámé celistvosti. Název knihy odkazuje k místu ve studii Implikace svobody, v níž Jiří Němec píše o životním obratu, provázeném převzetím odpovědnosti.

An understanding of long-term conflict according to phases of appeasement and confrontation holds several advantages for historians. A conflict conceived in its longue durée can be evaluated differently from how its individual phases would be. Identifying the persistent features and elements of the conflict reveals coherence and continuity which would otherwise be obscured. Moreover, tracking the characteristic common denominators also highlights the changes that occurred as the conflict evolved. In addition, a long-term perspective opens new angles on conflict-mitigating peace treaties. Although contemporaries often made their agreements in perpetuity rather than for fixed terms, hindsight allows us to recognize compromise as an unstable, problematic landmark in a protracted conflict.
The historians in this volume focus precisely on this disfunction or unsustainability of compromise. The starting point is Bohemian history in the fifteenth century. However, the problematic coexistence of Utraquists and Catholics is here primarily an opportunity for comparison with multi-confessional societies in other regions of fifteenth-century Europe. This volume uses selected examples to show the advantages of such a comparative perspective.

Spis Zrození tragédie z ducha hudby z roku 1872 (nové, Nietzschem přehlédnuté vydání vyšlo v roce 1886 pod upraveným názvem Zrození tragédie. Aneb: řectví a pesimismus) představuje Nietzschovu první knihu, kterou vydal jako profesor klasické filologie v Basileji. Ze všech Nietzschových děl, jež byla během jeho života vydána, vzbudila tato kniha zřejmě největší ohlas: tento zájem byl ovšem převážně kriticky odmítavý, zveřejnění knihy Nietzscheho trvale připravilo o akademickou pověst a autor sám se od ní později v podstatě distancoval. Nietzsche v ní výsostně literární formou bez jakéhokoli standardního vědeckého aparátu formuluje svou slavnou „artistní metafyziku" založenou na duplicitě apollinství a dionýství, které se spojují v díle antické tragédie jakožto nejvyšší formě umění: tragédie i tragický mýtus nakonec zaniká vlivem sókratovského vědeckého optimismu, jehož – z Nietzschovy perspektivy zhoubné a rozkladné – působení stojí i v základech naší moderní kultury. Nietzschova kniha, silně ovlivněná jeho tehdejším nadšením pro Schopenhauerův pesimismus a hudbu Richarda Wagnera, se následně stává jedním z kanonických kulturněfilosofických textů, který po více než sto letech vychází v novém českém překladu.

Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniha rozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.

Současná krize demokracie, kterou zakoušejí mnohá demokratická společenství, nutí nejenom politické teoretiky opětovně promýšlet klíčové pojmy demokratické tradice. Tato situace pak vede k nárůstu nových teoretických přístupů. Předkládaný svazek je věnovaný kritické diskusi díla Nadii Urbinati, která patří k předním současným demokratickým teoretikům a jejíž dílo je známé i českému čtenáři. Jednotlivé, anglicky psané příspěvky tak diskutují její pojetí demokratického proceduralismu, reprezentativní demokracie, role soudnosti či populismu.

Heschelovo celoživotní intelektuální úsilí směřovalo ke zprostředkování mezi žitou náboženskou zkušeností a filosofickou reflexí této zkušenosti. Navazoval tak na tradici středověkých židovských filosofů, zejména Maimonida, ale na rozdíl od jeho striktně racionalistického pojetí se u Heschela projevil vliv chasidské výchovy a vzdělání a znalost luriánské kabaly. Heschel tak má cit i pro iracionální momenty autentického náboženství, k němuž mu jako pars pro toto slouží judaismus. Každá náboženská zkušenost podle něho začíná radikálním údivem a smyslem pro nevýslovné, který je specifickým způsobem poznání Boha, a vede k odpovídajícímu způsobu života, charakteristickému pro zbožného člověka. Heschel chtěl původně tento koncept vtělit do jednoho textu, ale nakonec jej rozdělil a po několika zdrženích a po dohodě s vydavatelem vyšla první část s podtitulem Filosofie náboženství a po několika letech druhá část s podtitulem Filosofie judaismu.

Výchozí zaměření dialogu Lachés je charakteristicky etické, neboť v něm jde zprvu o otázku, jak žít a jakým člověkem být; svou roli přitom přirozeně hraje také význam pedagogických metod. Dramaturgicky obstarává vstup do filosofické diskuse starost dvou athénských občanů o výchovu svých synů: Lysimachos a Melésias, vědomi si toho, že oni sami byli ve výchově spíše zanedbáváni, si nejsou jisti, zda umění boje ve zbroji je vhodným výchovným předmětem pro jejich syny, a hledají radu v této věci. Obracejí se proto na dva athénské vojevůdce, Lachéta a Nikiu, a současně doufají, že tyto osobnosti svým příkladem inspirují jejich syny k osvojení si vlastností žádoucích pro dokonalý a úspěšný život. Stát se vynikajícím a úspěšným člověkem ovšem vyžaduje pěstování nejen správných zvyků, ale rovněž vzdělanosti v širším slova smyslu a také filosofie. Výsledkem takovéto výchovy nejsou izolované schopnosti, ale celostní charakterová výtečnost a jí odpovídající způsob života.