Spis Zrození tragédie z ducha hudby z roku 1872 (nové, Nietzschem přehlédnuté vydání vyšlo v roce 1886 pod upraveným názvem Zrození tragédie. Aneb: řectví a pesimismus) představuje Nietzschovu první knihu, kterou vydal jako profesor klasické filologie v Basileji. Ze všech Nietzschových děl, jež byla během jeho života vydána, vzbudila tato kniha zřejmě největší ohlas: tento zájem byl ovšem převážně kriticky odmítavý, zveřejnění knihy Nietzscheho trvale připravilo o akademickou pověst a autor sám se od ní později v podstatě distancoval. Nietzsche v ní výsostně literární formou bez jakéhokoli standardního vědeckého aparátu formuluje svou slavnou „artistní metafyziku" založenou na duplicitě apollinství a dionýství, které se spojují v díle antické tragédie jakožto nejvyšší formě umění: tragédie i tragický mýtus nakonec zaniká vlivem sókratovského vědeckého optimismu, jehož – z Nietzschovy perspektivy zhoubné a rozkladné – působení stojí i v základech naší moderní kultury. Nietzschova kniha, silně ovlivněná jeho tehdejším nadšením pro Schopenhauerův pesimismus a hudbu Richarda Wagnera, se následně stává jedním z kanonických kulturněfilosofických textů, který po více než sto letech vychází v novém českém překladu.

Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniha rozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.

Současná krize demokracie, kterou zakoušejí mnohá demokratická společenství, nutí nejenom politické teoretiky opětovně promýšlet klíčové pojmy demokratické tradice. Tato situace pak vede k nárůstu nových teoretických přístupů. Předkládaný svazek je věnovaný kritické diskusi díla Nadii Urbinati, která patří k předním současným demokratickým teoretikům a jejíž dílo je známé i českému čtenáři. Jednotlivé, anglicky psané příspěvky tak diskutují její pojetí demokratického proceduralismu, reprezentativní demokracie, role soudnosti či populismu.

Heschelovo celoživotní intelektuální úsilí směřovalo ke zprostředkování mezi žitou náboženskou zkušeností a filosofickou reflexí této zkušenosti. Navazoval tak na tradici středověkých židovských filosofů, zejména Maimonida, ale na rozdíl od jeho striktně racionalistického pojetí se u Heschela projevil vliv chasidské výchovy a vzdělání a znalost luriánské kabaly. Heschel tak má cit i pro iracionální momenty autentického náboženství, k němuž mu jako pars pro toto slouží judaismus. Každá náboženská zkušenost podle něho začíná radikálním údivem a smyslem pro nevýslovné, který je specifickým způsobem poznání Boha, a vede k odpovídajícímu způsobu života, charakteristickému pro zbožného člověka. Heschel chtěl původně tento koncept vtělit do jednoho textu, ale nakonec jej rozdělil a po několika zdrženích a po dohodě s vydavatelem vyšla první část s podtitulem Filosofie náboženství a po několika letech druhá část s podtitulem Filosofie judaismu.

Výchozí zaměření dialogu Lachés je charakteristicky etické, neboť v něm jde zprvu o otázku, jak žít a jakým člověkem být; svou roli přitom přirozeně hraje také význam pedagogických metod. Dramaturgicky obstarává vstup do filosofické diskuse starost dvou athénských občanů o výchovu svých synů: Lysimachos a Melésias, vědomi si toho, že oni sami byli ve výchově spíše zanedbáváni, si nejsou jisti, zda umění boje ve zbroji je vhodným výchovným předmětem pro jejich syny, a hledají radu v této věci. Obracejí se proto na dva athénské vojevůdce, Lachéta a Nikiu, a současně doufají, že tyto osobnosti svým příkladem inspirují jejich syny k osvojení si vlastností žádoucích pro dokonalý a úspěšný život. Stát se vynikajícím a úspěšným člověkem ovšem vyžaduje pěstování nejen správných zvyků, ale rovněž vzdělanosti v širším slova smyslu a také filosofie. Výsledkem takovéto výchovy nejsou izolované schopnosti, ale celostní charakterová výtečnost a jí odpovídající způsob života.

A bold and genuinely interdisciplinary journal, Deleuze and Guattari Studies does not limit itself to any one field: it is neither a philosophy journal, nor a literature journal, nor a cultural studies journal, but all three and more. Articles explore the work of Gilles Deleuze and Félix Guattari, as well as critical reviews of the growing field, new translations and annotated bibliographies. 

Phenomenological approaches to sounds, noises, voices, and music traditionally privilege methods that center visual perception. This book aims not only to phenomenologically describe sonic environments, but also to develop an audition-centered phenomenological methodology to enable this task. "Sonic environment" is this book's term for the acoustic shape of human life-environment, which is multisensory and does not exclude visual, tactile, olfactory, and gustatory sensations connected with sounds or their sources. Sonic environments (in so far as they are lived) are not composed of separate sounds, but created by “sonic phenomena” – i.e., lived (real or imagined) experiences with sounds, noises, voices, and music. Just as phenomenology traditionally privileges the visual over the audio, phenomenology thematically prefers listening to a voice or a music over less articulated sonic experiences (i.e., sounds without an obvious meaning, melody, or rhythm).In this respect, the book not only provides missing phenomenological descriptions of sonic environments, but also redefines phenomenological methodology with respect to acoustic perception.

Publikace přináší kritickou edici Výkladů nedělních epištol mistra Jakoubka ze Stříbra, které se dochovaly jako přítisk k druhému norimberskému vydání Husovy postily z roku 1564. Jde o soubor celkem padesáti čtyř kázání, pocházejících zřejmě z poloviny dvacátých let 15. století. K vydání připravil Ota Halama.

Combining perspectives from both continental and analytic philosophy, this timely volume explores how imagination today both shapes and is shaped by technology, art and ethics.

Imagination is one of the most significant and broadly examined concepts in contemporary philosophy and is frequently understood as a basic human faculty that enables complex activities. This book shows, however, that imagination is more than a mere enabler. Whilst imagination shapes our experiences, it is at the same time shaped by our environments. Some of the most creative manifestations of imagination are the result of its two-way interaction with art or technology, or both. In short, imagination co-shapes us.

Beyond the traditional perspectives of Kant and Heidegger, The Philosophy of Imagination: Technology, Art and Ethics examines our dynamic relationship with imagination, from contemporary technological advancements such as AI that transform the whole ecosystem to imagination in the context of videogames and literary fiction. Analysing societal imagination, it addresses the relationship between the racial imaginary and white ignorance, as well as the effects that societal mechanisms such as lockdowns can have on our imagination.

Taking its cue from the here and now, this volume brings together leading international scholars to investigate how the concept of co-shaping allows us to see imagination and its crucial role in society in new and productive ways.

Svazek vůbec poprvé přináší kritickou edici a překlad dochované učenecké korespondence významného vědce, profesora medicíny a hodnostáře pražské univerzity Jana Marka Marciho z Kronlandu (1595–1667), mezi jejíž nejvýznamnější příjemce patřili jezuita Athanasius Kircher (1602–1680), člen cisterciáckého řádu Jan Caramuel (1606–1682) nebo proslulý astronom a fyzik Galileo Galilei (1564–1642). Marciho korespondence pozoruhodným způsobem ilustruje podoby fungování raně novověkých učeneckých sítí v neklidném období třicetileté války a v následujících dekádách 17. století. Jedná se o soubor 61 dopisů z let 1640–1666, které obsahují většinou debaty o dobových tématech z oblasti fyziky, jazykovědy, steganografie, alchymie a dalších disciplín. Vlastní korespondence je čtenářům předložena v zrcadlovém latinsko-českém vydání, je uvedena předmluvou a opatřena kritickým a výkladovým poznámkovým aparátem.