Apóha (dosl. „vyloučení“) je buddhistická sémantická teorie, pomocí které se buddhističtí nominalističtí filosofové pokoušeli vyřešit otázku statusu universálií. Zatímco indičtí metafyzičtí realisté tvrdili, že universálie (sāmānya) skutečně existují a jsou současně přítomny v mnoha různých věcech, podle buddhistů byly skutečné pouze jednotliviny (lakṣaṇa), universálie naopak chápali jako pouhé mentální koncepty, které nemají reálnou existenci. Indický buddhistický filosof Dignága (asi 480–540 po Kr.), jeho následovník Dharmakírti (asi 600–670 po Kr.) a další se domnívali, že například obecný termín „kráva“ označuje vše, co není ne-krávou. To znamená, že definovali krávu jako jednotlivinu, aniž by přijali pozici realistů, že termín „kráva“ je založen na obecném „kravství“, které je inherentně a věčně přítomné ve všech jednotlivých kravách.

Diskuse buddhistických nominalistů s jejich realistickými oponenty, které v Indii trvaly téměř šest set let, se někdy až pozoruhodně podobají debatám mezi středověkými realisty a nominalisty o problému universálií.

Nauka o apóze, v níž se silně prolíná sémantika, epistemologie i filosofie jazyka, patří mezi nejdůležitější a nejpropracovanější témata buddhistické filosofie vůbec.

Co je to rytmus? Jak rytmus zakoušíme a jak rytmicky žijeme? V jakém smyslu je skutečnost utvářená rytmicky? Jak lze rytmus definovat nejen jako princip organizace času, ale také prostoru? Čím se zabývá rytmická analýza? Jak spolu souvisejí vibrace, oscilace, cykly, periody, opakování, bubnování, vlnění, otáčení, fluktuace a uspořádání? Tyto a mnohé další otázky inspirovaly naše zkoumání rytmu, procházející napříč dějinami západního myšlení, napříč různými teoretickými disciplínami a životními i kulturními projevy. Rozhovory o rytmu tu vedeme s různými lidmi od Archilocha a Démokrita přes Platóna a Aristoxena až k Bachelardovi, Deleuzovi, Prigoginovi či Kode9. Procházíme přitom různými prostředími – vířícími shluky elementárních částic, vlnami na pobřeží, lidskými těly, babylónskými zahradami, hudebními zápisy, rušnými ulicemi a mnoha dalšími polyrytmickými svazky – a pokoušíme se zjistit, jak vypadá jádro rytmu.

Numismatický sborník prezentuje výsledky numismatického bádání v českých zemích i v širší střední Evropě. Jeho hlavním úkolem je průběžné zveřejňování nových hromadných i jednotlivých mincovních nálezů a revize nálezů starších, prostor však dostávají rovněž příspěvky zaměřené na souvislosti, v nichž mince vystupují jako důležitý historický pramen. Do tohoto svazku Numismatického sborníku bylo zařazeno celkem 11 příspěvků, z nichž na některé je vhodné upozornit: Vojtěch Brádle – Jiří Militký: Revize nálezu římských denárů z Lípy nad Orlicí (okr. Rychnov nad Kněžnou); Jiří Lukas – Naďa Profantová – Jan Videman: Nález karolinského denáru z Tišic (okr. Mělník). K „oběhu“ ražené mince v Čechách v průběhu první poloviny 9. století; Filip Hradil – Jan Videman – Lukáš Richtera: Olomoucká část denárového nálezu z Morašic (okr. Znojmo); Jiří Militký – Filip Hradil – Tomáš Somer – Dagmar Grossmannová: Nález mince mongolského Čingischána z k. ú. Slavkov pod Hostýnem (okr. Kroměříž); Jan John – Pavel Gregor – Daniel Kovář: Hromadný nález drobných středověkých mincí z Nuzic (okr. České Budějovice). Příspěvek k poznání struktury oběživa v době vlády Jiřího z Poděbrad; Vojtěch Brádle: Pražské groše z nálezu ve Vamberku (okr. Rychnov nad kněžnou). Poznámky k typologii a chronologii pražských grošů Vladislava II. Jagellonského; Lukáš Richtera – Pavel Hampl – Jan Cihlář: Příspěvek k typologii Zhořeleckých peněz se lvem z přelomu 15. a 16. století a otázka jejich skutečného nominálu; Marek Suchý: Financování fabriky Pražského kostela (ca. 1341–1500); Vojtěch Brádle: Nález mincí arcivévody Leopolda V. u Nové Vsi (okr. Rychnov nad Kněžnou).

Svazek edičně zpřístupňuje listiny vydávané v letech 1436 až 1620 pro některá česká a moravská vrchnostenská města, jejichž vydavatelé se v nich snažili garantovat budoucí vývoj náboženských poměrů v dané lokalitě. V případě nejstarších dokumentů z 15. a počátku 16. století šlo většinou o listiny katolických vydavatelů (včetně zeměpánů Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského), kteří zaručovali svobodný výkon přijímání podobojí v lokalitách, které se přiklonily k utrakvismu. Naopak v průběhu 16. století mezi vydavateli zcela převládli utrakvističtí a později evangeličtí páni i rytíři, kteří se ve svých vrchnostenských městech nebo městečkách snažili zaručit budoucí výkon preferovaného vyznání. Od osmdesátých let 16. století se objevují rovněž listiny katolických pánů, kteří v zájmu záruky kontinuity katolictví předávali patronátní právo k farním svatyním ve svých městech či na celých panstvích nositelům protireformace (na Moravě olomouckému biskupu, v Čechách představeným jezuitských řádových domů). Právě v době stupňujícího se mezikonfesního napětí mezi léty 1580–1620 byly vydány dvě třetiny studovaných listin, z čehož je patrné, že se je oba tábory snažily využívat k upevnění svých pozic v obou korunních zemích. Svazek edičně zpřístupňuje 75 listin v podobě in extenso, doplněných záhlavním regestem a poznámkovým aparátem. Jeho součástí je úvodní studie, jejíž první část představuje celý soubor studovaných pramenů. Druhá část úvodního textu se je pokouší zasadit do kontextu diplomatické produkce šlechty na sklonku středověku a počátku novověku, věnuje se jejich dobovému uchovávání i samotnému dochování editovaných textů v dnešní době (originály, konfirmace, vidimusy, deskové vklady, neověřené opisy). Samozřejmou součástí úvodního pojednání bude představení edičních zásad. Součástí svazku jsou dále rejstříky (jmenný a místní) a seznam pramenů a literatury.

Soudobé bádání o počátcích a rozvoji christianizace v zemích středověkého Českého a Polského království představuje dialog mezi historií, archeologií a kulturní antropologií. Christianizace, původně redukovaná na přijetí křesťanství knížaty a jejich družinou, na založení biskupství a arcibiskupství, na fundace klášterů či rozvoj církevní správy, není v této knize chápána jako jednorázový akt. Naopak, dvanáct českých a polských autorů zde christianizaci pojímá jako dlouhodobý a komplikovaný proces, charakterizovaný soupeřením mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi pověrami a pravověřím či jako pozvolnou a mnohdy dosti pokřivenou recepcí modelů západoevropského církevního života ve středověkých knížectvích a královstvích středovýchodní Evropy.  

Vychází v češtině, polštině a angličtině.

J. Karásek: Kant a dějiny metafyziky

O. Navrátilová: Souboj vůle s náklonností: teologické pozadí Kantovy antropologie v „Kritice čistého rozumu“

J. Sirovátka: „Vyhublé postuláty rozumové víry.“ K Habermasově kritice Kantovy filosofie náboženství

J. Chotaš: Originalita Kantovy nauky o trvalém míru

R. Pech: Mezi filosofií a medicínou. Ke Kantovu překonání karteziánského dualismu mysli a těla

O. Sikora: Nietzsche o Kantovi: Královecké číňanství?

Recenzní studie

J. Moural: Obsáhlá edice se slepou skvrnou

Rozhovor

S. Näsström, J. Bíba, K. Broučková, O. Lánský: O duchu demokracie

Recenze

J. Fulka: Michel Foucault: Bezpečnost, teritorium, populace
Přednášky na Collège de France (1977–1978)

M. Zouhar: Petr Koťátko: O čem se vypráví

J. Formanová: Hannah Arendtová – Walter Benjamin: Lovení perel

V. Hála: Tatiana Sedová: Ľudské práva z pohľadu filozofickej reflexie: medzi teóriou a praxou

M. Profant: Milan Znoj: České spory o liberalismus: Masaryk a Havel

Různé

M. Duží: Nekrolog za profesora Pavla Maternu

M. Steiner: Karel Floss (1926–2024). Ohlédnutí komeniologovo

L. Rozenský, Z. Vrba, J. Lípa: 29. symposium o etice – Etika sexuality a genderu

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla.

Péče o duši je zásadním filosofickým i životním tématem Štěpána Špinky. Tento sborník, vydaný u příležitosti jeho životního jubilea, přináší jednadvacet příspěvků od jeho učitelů, kolegů, žáků, přátel i blízkých. První část nabízí odborné texty zkoumající péči o duši od antické filosofie po současnost, zatímco druhá část odkrývá osobnější rozměr Špinkova působení. Autoři se věnují tématům jako lidská přirozenost, sebepoznání, krása či vztah k božství, ale také praktickým otázkám spravedlivého soužití a pedagogického působení. Rozmanitost příspěvků svědčí o mimořádném vlivu jubilanta, který jedinečným způsobem spojuje hloubku filosofického myšlení s živým dialogem a nakažlivým nadšením pro filosofii i život sám.