J. Karásek: Kant a dějiny metafyziky

O. Navrátilová: Souboj vůle s náklonností: teologické pozadí Kantovy antropologie v „Kritice čistého rozumu“

J. Sirovátka: „Vyhublé postuláty rozumové víry.“ K Habermasově kritice Kantovy filosofie náboženství

J. Chotaš: Originalita Kantovy nauky o trvalém míru

R. Pech: Mezi filosofií a medicínou. Ke Kantovu překonání karteziánského dualismu mysli a těla

O. Sikora: Nietzsche o Kantovi: Královecké číňanství?

Recenzní studie

J. Moural: Obsáhlá edice se slepou skvrnou

Rozhovor

S. Näsström, J. Bíba, K. Broučková, O. Lánský: O duchu demokracie

Recenze

J. Fulka: Michel Foucault: Bezpečnost, teritorium, populace
Přednášky na Collège de France (1977–1978)

M. Zouhar: Petr Koťátko: O čem se vypráví

J. Formanová: Hannah Arendtová – Walter Benjamin: Lovení perel

V. Hála: Tatiana Sedová: Ľudské práva z pohľadu filozofickej reflexie: medzi teóriou a praxou

M. Profant: Milan Znoj: České spory o liberalismus: Masaryk a Havel

Různé

M. Duží: Nekrolog za profesora Pavla Maternu

M. Steiner: Karel Floss (1926–2024). Ohlédnutí komeniologovo

L. Rozenský, Z. Vrba, J. Lípa: 29. symposium o etice – Etika sexuality a genderu

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla.

Péče o duši je zásadním filosofickým i životním tématem Štěpána Špinky. Tento sborník, vydaný u příležitosti jeho životního jubilea, přináší jednadvacet příspěvků od jeho učitelů, kolegů, žáků, přátel i blízkých. První část nabízí odborné texty zkoumající péči o duši od antické filosofie po současnost, zatímco druhá část odkrývá osobnější rozměr Špinkova působení. Autoři se věnují tématům jako lidská přirozenost, sebepoznání, krása či vztah k božství, ale také praktickým otázkám spravedlivého soužití a pedagogického působení. Rozmanitost příspěvků svědčí o mimořádném vlivu jubilanta, který jedinečným způsobem spojuje hloubku filosofického myšlení s živým dialogem a nakažlivým nadšením pro filosofii i život sám.

V roce 1980 Foucault přednesl na Dartmouth College dvě přednášky nazvané „Pravda a subjektivita“ a „Křesťanství a doznání“, v nichž stopuje genealogický původ moderního vztahu k vlastnímu já ve starověkých a raně křesťanských praktikách sebezpytování a doznání. Klíčovým zlomem pro konstituci moderní subjektivity je pro něj proměna delfské zásady gnóthi seauton v klášterní imperativ doznání všech myšlenek a tužeb. Předložený překlad obsahuje kromě obou těchto přednášek také Foucaultovu diskusi s publikem v Berkeley a rozhovor, v němž autor přibližuje cíle své historické analýzy vztahů mezi subjektivitou a pravdou. Spojujícím prvkem těchto textů je Foucaultovo přesvědčení, že jedním z významných politických úkolů současnosti je „politika nás samých.“

MICHEL FOUCAULT (1926–1984) byl historik myšlení, který zásadně proměnil moderní chápání vztahů mezi mocí, věděním a subjektivitou. Jeho dílo se vyznačuje kritickým zkoumáním společenských institucí a mechanismů moci, jež zasahují do života jednotlivce, od vězeňského systému po medicínu a sexualitu. V závěrečném období svého bádání se zaměřil na historicky rozmanité podoby vztahu k vlastnímu já, zejména na techniky, jimiž se subjekt konstituuje ve vztahu k pravdě.

Heideggerova studie, jejíž provokativní titul již na první pohled upoutává čtenářskou pozornost, si klade za úkol vyložit Nietzscheho myšlení jako geniální dovršení dějin evropské metafysiky. Zároveň však odmítá Nietzscheho přesvědčení, že kritickou analýzou novověkého „nihilismu“ a rozvrhem „nadčlověka“ budoucnosti, který by byl schopen pozitivním způsobem uplatňovat „vůli k moci“, tuto metafysiku překonal a opustil. Heidegger podává výsledky svého uvažování o „dějinách bytí“, které předestřel v pěti semestrech přednáškového cyklu na toto téma na universitě ve Freiburku v letech 1936–1940. Nihilismus, jehož zkratkovitým vyjádřením je věta citovaná v titulu, je podle Nietzscheho „vnitřní logikou“ dvou tisíciletí dějin Evropy, která se marně snaží vymanit z pojetí hierarchicky uspořádaného jsoucna tradovaného theologickým hellénisticko-židovským výkladem světa, jehož základní strukturu vytyčil na počátku evropské metafysiky Platón. Podle Heideggerovy pozdní filosofie, která se zde začíná rýsovat, nezachrání lidstvo Nietzschem hlásané „přehodnocení“ všech metafysikou „znehodnocených“ hodnot, nýbrž dosud nikdy nezahájené vážné a hluboké zamyšlení nad tím, jak rozumíme bytí. Překlad I. Chvatík a P. Maťová.

Časopis pro mezioborová zkoumání vědy.
A peer-reviewed academic journal founded in 1969. It focuses on the inquiry into philosophical and methodological principles of scientific knowledge. It traces the interrelationship of science, technology, and society; the problems of the historical development of science and knowledge; and the interdisciplinary relations across and within Humanities, Social, Natural, and Life Sciences. The public relevance of science is also addressed. The journal publishes original research articles in English and Czech languages.

Zpět ke zvukům samým! Tak by bylo možné jednoduše shrnout cíle sono-fenomenologie, která se představuje v této knize. Vyrovnává se s tím, že fenomenologie zvukům dosud nevěnovala dostatečnou pozornost. To zároveň vyžaduje novou artikulaci fenomenologického přístupu ke zkušenosti vůbec. Sono-fenomenologie se tedy chce od zvuků učit. V dialogu se sound studies si všímá toho, jak zvuky primárně zakládají zvuková prostředí, a popisuje jejich topologii. Ptá se, v čem spočívá ambientní povaha těchto prostředí a nakolik je zkušenost s nimi imerzivní. Součástí knihy je i obsáhlý fenomenologický výklad prožitků poslechu hudby ve sluchátkách. 

Středověký člověk byl oproti nám jistě lepší pozorovatel a zdatnější čtenář oblohy, byl také více ovlivněn vnímáním meteorologických jevů ve smyslu symbolů a znamení, z nichž mnohá nalézal již v biblickém textu. Ze středověkých pramenů vyplývá, že se našli i tací, kteří se pokoušeli konkrétní jevy v atmosféře a jejich příčiny vysvětlit, případně počasí a příbuzné jevy předpovídat. Několika takovým učencům z českých zemí se tato kniha takříkajíc dívá pod ruku a na základě materiálů, které nám zanechali, seznamuje s počátky zdejšího meteorologického zkoumání. Navazuje tak na publikace popisující dějiny meteorologie v českých zemích, jejichž autory byli dosud výhradně přírodovědci, a doplňuje je na základě analýzy převážně latinských rukopisných textů.